Přelomové studie D.L. Daviese

Za počátek historie intervencí s otevřeným terapeutických cílem považuje většina autorů zveřejnění dvou studií britského psychiatra D. L. Daviese.

Davies se prakticky věnoval léčbě alkoholismu v nemocnici v Maudsley, stěžejním tématem jeho badatelské práce byl výzkum v oblasti farmakoterapie závislých na alkoholu. Davies spolu se svými dvěma kolegy uveřejnil  v roce 1956 studii, ve které okrajově zmiňuje případ několika pacientů, kteří jsou schopni poté, co absolvovali stacionární léčbu v přísně abstinentním duchu, běžně konzumovat alkohol v kontrolované míře (DAVIES, aj. 1956).

Tento fakt zaujal Daviesův tým natolik, že se rozhodl zrealizovat další studii, jejiž hlavním výzkumným tématem bude schopnost kontrolované konzumace u závislých pacientů.  V roce 1962 pak Davies publikuje v odborném časopise  Quarterly Journal of Studies on Alcohol slavnou studii „Normal Drinking in recovered alcohol addicts“ (DAVIES, 1962). Tento text vyvolal ve své době, kdy bylo přesvědčení o neurobiologicky podmíněné, ireverzibilní ztrátě kontroly závislých ještě obecně přijímané, mimořádný ohlas.

Vydavatelé periodika sami oslovili odbornou veřejnost s žádostí o kritické články. Některé z nich, například Lemereův komentář „Comment on ‘Normal drinking in recovered alcohol addicts’“, který vyšel v témže časopise v roce 1963, dobře ilustrují dobové pojetí alkoholismu. Lemere je přesvědčen, že ti účastníci studie, kteří jsou schopni po určité problémové fázi pít umírněně, ze své podstaty žádní alkoholici nejsou, a to nehledě na to, jak závažné byly projevy jejich problému před zahájením léčby (SOBELLS, 2004).  Davies ve své studii podrobně referuje o sedmi pacientech, kteří byli diagnostikováni a léčeni jako závislí alkoholici.

Jejich konzumačních vzorce chování zkoumá v katamnestickém šetření mezi sedmi a jedenácti lety po ukončení léčby. Z jeho šetření vyplývá, že žádný z těchto sedmi mužů nebyl od doby svého propuštění z nemocnice opilý (DAVIES, 1962). S použitím současné terminologie bychom mohli říci, že dávky konzumovaného ethanolu nepřesáhly limity, stanovené pro kontrolované užívání.  Sám Davies tento fakt přičítá působení dalších faktorů, vedoucích k rehabilitaci závislého. Je přesvědčen, že pokud jsou příčiny závislosti na alkoholu mnohovrstevné, nemůže být ani cesta k uzdravení zcela unimodální. Zdá se tedy, že mohou existovat případy, u nichž mají faktory v oblasti sociální nebo profesní zásadní vliv na vznik závislosti, resp. na její zvládnutí. Vzhledem k povaze těchto faktorů je možná náprava pomocí obecnějšího přístupu, který není omezený předpojatým stanoviskem „jednou alkoholik, navždycky alkoholik“. Tím předjímá jedno z pozdějších pozdější pojetí závislosti, které definuje závislost jako interakci mezi osobnostnostními rysy a sociálním kontextem. (DAVIES, 1962).

K podobným výsledkům však dochází i řada pozdějších studií, z nichž nejvýznamnější je rozsáhlá randomizovaná studie „Alcoholism and treatment“ z roku 1978, která mapuje konzumační chování pacientů, kteří absolvovali tradiční, abstinentně orientovanou léčbu ve 45 různých léčebných centrech po celém území USA. Autoři této studie docházejí ke zjištění, že 22% probandů je 18 měsíců po ukončení léčby schopno konzumovat alkohol v míře, kterou lze označit za neproblematickou. Navíc u této skupiny probandů nezjišťují vyšší míru pravděpodobnosti k relapsu, nežli u skupiny abstinující.

Z katamnestického šetření, které bylo  realizováno u téhož souboru po čtyřech letech po ukončení léčby, vyplývají poměrně stabilní výsledky, schopnost neproblematické konzumace alkoholu byla zjištěna u 18% účastníků. Vzhledem k rozsáhlosti studie a účasti renomovaných výzkumných organizací již odborná veřejnost nemůže tyto výsledky ignorovat (SALADIN, 2004).

Na konci šedesátých se se sice objevují další texty, které se vyjadřují kriticky k výlučnosti terapeutického cíle při léčbě alkoholismu, zatím však tehdy nebyla  k dispozici žádná studie prověřující účinnost léčebné intervence, která by byla na kontrolovanou konzumaci explicitně zaměřena.