Vyvracíme mýtus. Syndrom vyhoření nepostihuje jen psychicky náročné profese

Skupinová terapie

S pojmem syndrom vyhoření nebo burnout syndrom se setkáváme v současné době poměrně často. Slýcháme často věty typu: „Jsem zcela vyhořelý, nemám žádnou novou invenci či motivaci“.  Co si však většina lidí pod souslovím Burnout syndrom nebo syndrom vyhoření konkrétně představuje?

Naši klienti hovoří zejména o vyčerpání na úrovni duše i těla, dlouhodobém stresu, ztrátě veškeré chuti něco podnikat a radostně prožívat, jednoduše o ztrátě životní „šťávy“. Zároveň se většinová veřejnost domnívá, že na tento druh vyčerpání mají právo pouze určité profesní skupiny. V první řadě jsou to psychicky objektivně náročná zaměstnání typu záchranář, lékař, psycholog a další pomáhající  profese. Dále se podle obecně rozšířeného názoru může syndrom vyhoření týkat i vysokých manažerských, obchodních a dalších exponovaných pracovních pozic.

Zdá se, že obyčejní lidé, kteří nutně nezachraňují lidské životy nebo nejsou zodpovědní za milionové obchody, na vyhoření vlastně nemají nárok.

Takový názor je zúžený  a nepostihuje realitu prevalence burnout syndromu. Možná má i negativní dopad na některé pacienty, kteří syndromem vyhoření trpí a interpretují ho pak jako vlastní lenost či neschopnost.

Proč je tato interpretace syndromu vyhoření dosud  zažitá?

Souvisí to patrně s historií pojmu „vyhoření, vypálení či vyprahlosti“. Tento pojem použil poprvé v sedmdesátých letech minulého století Herbert J. Freudenberger, a to na základě vlastních prožitků a zkušeností.  Freudenberger pracoval jako psycholog a terapeut, z nadšení založil nízkoprahovou kliniku, která sdružovala dobrovolné psychology a psychiatry, kteří poskytovali svou péči potřebným zdarma. V průběhu několika let, kdy se věnoval pomoci duševně nemocným více než 10 až 14 hodin denně, se u něj objevily určité specifické symptomy psychického vyčerpání. Jednalo se především o patologickou únavu, poruchy spánku,  pocity beznaděje a marnosti, demotivaci, odpor k dosavadní práci, hněv, vztek a agresi při styku s kolegy i pacienty.

Je  přirozené, že Freudenberger na základě vlastních zkušeností definoval syndrom vyhoření jako „nemoc pomáhajících profesí“. Tato, z části reduktivní definice, ovlivnila vnímání této poruchy u laické veřejnosti až do současnosti.

Jak se projevuje syndrom vyhoření a jak se na něj díváme dnes?

Syndrom vyhoření nepochybně existuje a trápí čím dál tím více populace v produktivním věku. Ačkoliv dosud nemá v Mezinárodní klasifikaci nemocí vlastní „číslo diagnózy F“, většina zdravotníků plně akceptuje existenci i závažnost této poruchy. Pokud bychom měli hledat nějakou psychiatrickou definici, mohli bychom říci, že syndromem vyhoření chápeme dlouhodobou dysforii či počínající formu deprese, doprovázenou výrazným psychickým a fyzickým vyčerpáním, případnými psychosomatickými projevy či abúzem psychoaktivních látek.

Původcem vyhoření je chronický stres a neschopnost tento stres vnitřními mechanismy regulovat. Nejde tedy primárně o vnější, tzv. reálné stresory, nýbrž o to, jakým způsobem se k nim budeme pomocí svých zažitých myšlenkových vzorců  vztahovat. Ve světle tohoto pojetí je pochopitelné, že podle novějších studií trpí syndromem vyhoření nejen lidé, kteří vykonávají exponované profese, ale stejnou měrou např. i matky v domácnosti, studenti či nezaměstnaní.

Jaké jsou tedy hlavní příznaky syndromu vyhoření a kde končí běžná únava či přechodná „otrávenost“?

Zjednodušeně lze říci, že se jedná především o níže uvedené symptomy:

  • Chronický pocit psychické únavy a tělesné nemohoucnosti
  • přehnaná sebekritika a snížená sebeúcta
  • podrážděnost, negativismus
  • bolesti hlavy
  • trávicí obtíže
  • poruchy imunity a další psychosomatické obtíže
  • úbytek či přírůstek váhy, poruchy spánku
  • zkrácený dech
  • tendence ke zvýšené konzumaci alkoholu/léků na spaní či uklidnění (hypnotika, anxiolytika).

Burnout syndrom není vrozená porucha, jedná se o získanou psychickou dysfunkci, kterou lze terapeuticky (popř. farmakoterapeuticky) velmi efektivně zvládnout. To, že včas vyhledáte odbornou pomoc není znakem slabosti, nýbrž projevem vyšší schopnosti sebereflexe a tím i inteligence.

Sdílejte článek...