Bludný kruh alkoholismu – deník J.K 2. část

Alkoholismus

Pan Jiří K. trpěl chronickým alkoholismem. Přesto dokázal svojí závislost porazit a abstinuje již déle než dvacet let. Navíc patří k těm, kteří se za svůj problém nestydí, neskrývají ho a jsou ochotni se k němu hlásit.

Je to dobře, protože zvládnout závislost je věc, na kterou by měl být každý hrdý. Hodnotu člověka totiž netvoří jeho chyby, slabosti a pády, nýbrž to, jak se dokáže se všemi životními těžkostmi vyrovnat.

 Svůj boj začal popisovat zcela otevřeně, s pokorou a skromností. Jeho příběh je inspirací pro mnohé, kteří cítí, že jsou závislostí na alkoholu ohroženi. Přesto se nemohou odhodlat začít a možná už ani nevěří, že to jde. Jiřího text dodává naději, že změna je možná, i když se ocitněme na dně. Popisuje i mnoho obtížných situací a návodů, jak se s nimi vypořádat. Děkujeme Jiřímu K., že se podělil o svůj příběh s mnoha dalšími lidmi – pro někoho to možná bude impuls k tomu, že o léčbě svého problému začne minimálně uvažovat. Text budeme publikovat po částech

Jak se rozhodnout k léčbě závislosti na alkoholu?

15.8.1996

Dnes jsem nastoupil na 10-ti denní léčbu po mém rozhodnutí se sebou něco udělat. Toto rozhodnutí jsem udělal po 10-ti denním intenzivním požívání alkoholu. Nyní prožívám těžký pocit deprese ze svého jednání a bude mi trvat dlouho, než se s tímto pocitem vyrovnám. Utrpěla i moje poměrně značná sebejistota a suverénní způsob jednání. Po této léčbě 10-ti dnů nastoupím ambulantní léčení.

Dostal jsem se do bludného kruhu (tzv. debaklová situace). S alkoholem to nešlo a bez něj taky ne. V průběhu tohoto tahu jsem zcela jistě poznal, že jsem závislý. Každý den ráno jsem musel vypít nějaký alkohol, jinak jsem nebyl schopný cokoliv udělat. Z práce jsem odcházel kolem 11,00, abych v nejbližší hospodě do sebe dostal další dávku alkoholu.

Noci jsem měl děsivé. Nemohl jsem usnout ani po prášcích, měl jsem děsivé představy a celou noc jsem se těšil, jak si ráno vypiji. A to přesto, že jsem zcela přesně věděl, jak to dopadne. Bylo mi všechno jedno. Pil jsem i proto, že jsem se sám sobě hnusil. Chtěl jsem se upít. Už jsem to neuměl zastavit. Byl jsem pololetní piják a vždy jsem dovedl přestat, když bylo potřeba. Nyní už se mi to nepodařilo.

Bylo mi jedno, co říká rodina, co říkají v práci – rezignoval jsem. Proto jsem se rozhodl okamžitě odjet do léčebny i když jsem věděl, že z toho vzniknou problémy. S nikým jsem toto nekonzultoval, prostě jsem se rozhodl. Dnes vím, že to bylo jedno z nejúspěšnějších rozhodnutí v mém životě.

Záchrana přišla v podobě psycholožky PhDr. A., která mě ukázala mou možnou perspektivu alkoholika v jasných barvách a s takovou dávkou despektu, že od této chvíle jsem velmi vážně uvažoval o řešení mé situace. Nebyl jsem zvyklý na takové jednání, vždy jsem byl považován za člověka, který něco umí, ale sem tam se napije. Setkání s ní bylo pro mě zlomové.

První dny v protialkoholní léčebně

16.8.1996

Cítím se dobře vlivem velmi slušného chování personálu, který se k nám chová nádherně a ne jak bychom někdy za svou minulost zasloužili. Velmi dobře na mě působí to, že si s jinými pacienty mohu otevřeně pohovořit o našem minulém jednání. Vlivem toho se cítím, že jsem schopen se z této situace dostat sám s pomocí ambulantního léčení. Začínám se pomalu dostávat z deprese.

Při nástupu na oddělení jsem měl pochopitelně velké obavy. Nevěděl jsem, jaký bude režim, jaké budou vztahy mezi pacienty a personálem. V myšlenkách se mi honily představy, které jsem měl po hovorech mezi kamarády a z filmů, které pojednávaly o různých metodách léčení. Prostě jsem měl strach. Tento strach ze mě okamžitě spadl, jakmile mě přijímal jeden z pacientů – dozorčí, dobrosrdečný mazák Jarda.

Svým chováním mě uklidnil. Zároveň jsem zjistil, že i zdravotnický personál je vlídný a velmi slušný. Působilo to na mě zklidňujícím dojmem. Přesto jsem naprosto odmítal zde zůstat a trval jsem na svých 10-ti dnech. Nalhával jsem si, že jsem schopen sám zvládnout svou situaci bez tříměsíčního léčení. Zároveň na mě velmi začal doléhat problém, který jsem si sám zavinil.

17.8.1996

Pracovní sobota – jeví se mi jako velmi dobrý způsob odreagování. Člověk pozapomene i když by neměl. Cítím se lépe, začínám pracovat na zvýšení fyzické kondice, kondičním během.

Začal jsem poznávat denní režim. Zjistil jsem, že odpoledne i když je vyhlášen jakýs takýs program, je v podstatě možnost k nicnedělání a tudíž pro mě k uzoufání. A protože jsem byl ještě v důsledku mého předchozího jenom pití (bez jídla) zeslabený, řekl jsem si, že musím se sebou něco dělat. To něco byl běh. Na začátku to šlo těžko, byl jsem slabý, potil jsem se, no prostě hrůza.

A to byl také popud k tomu, abych začal cvičit. Zde byl prvopočátek mé další pozitivní závislosti na sportu, která mě provází dodnes tj. kondiční kulturistika, běh a parašutismus. Prostě poznal jsem, že hnít od 15,00 bych nesnesl a že by to vedlo pouze k blbým myšlenkám a náladám.