hroch | 20 června, 2021
Pití alkoholu a umění jako by k sobě neodmyslitelně patřilo. Slavné alkoholiky nalezneme mezi spisovateli, malíři, ale především mezi hudebníky a herci. Proč tomu tak je? Stojí za tím potřeba inspirace, boj s trémou, nebo je to jen pověra, protože na známé osobnosti je zkrátka jen „více vidět“?
Abychom získali odpovědi na tyto i další otázky, podíváme se pod pokličku této závislosti trochu více, a to aniž bychom zbytečně strašili, moralizovali a poučovali.
Alkoholici to neměli v dřívějších dobách vůbec snadné. Po dlouhá století se závislost chápala jako morální selhání a hřích, za který byl piják plně zodpovědný. Z toho úhlu pohledu pak nezasluhoval léčbu, ale spíše trest. Vždyť i šestý ze sedmi smrtelných hříchů, označovaný jako nestřídmost (latinsky gula), se vztahoval nejen k obžerství a kupení věcí, ale i k opilství.
V polovině dvacátého století byla závislost konečně uznána jako nemoc a závislí tak získali právo na léčbu hrazenou ze zdravotního pojištění. Léčba byla ovšem vedena ve velmi direktivním duchu. Alkoholismus byl považován za diagnózu, která má podobný průběh u všech postižených (podobně jako třeba cukrovka) a proto byly vytvořeny i jednotné léčebné postupy, kterým se musel každý pacient podřídit.
Není to zdaleka tak jednoduché. Závislost na alkoholu má mnoho fází a podob. V dnešní době je chápana jako složitý, bio-psycho-sociálního jev. Biologickou stránkou závislosti se rozumí geneticky daná míra zranitelnosti při styku s touto návykovou látkou. Důležitou roli hrají dále psychologické aspekty závislého chování a osobnost konzumenta. Sociální prostředí, tj. výchova, partnerské, přátelské i profesní zázemí se na vzniku a udržení závislosti podílí nepochybně také.
V některých teoriích se k tomuto trojdimenzionálnímu modelu přidává ještě čtvrtá, spirituální dimenze. Alkohol může utlumovat pocity vnitřní prázdnoty, neschopnost nalézt uspokojující smysl života, tedy nenaplněnou potřebu nenáboženské či náboženské spirituality.
Každý umělec je samozřejmě individuální osobnost, můžeme se ale opřít o určité obecné rysy, které se vztahují k hereckému talentu. Vraťme se přitom ke čtyřdimenzionálnímu pojetí alkoholismu. Biologickou stránku závislosti přitom nechme stranou. Pokud máme alkoholika v rodině, nezbyde nám nic jiného, než to přijmout. Měli bychom však věnovat zvýšenou pozornost našemu vztahu k návykovým látkám a uvědomit si, že jsme v tomto ohledu křehčí, nežli naše okolí.
Po psychologické stránce to má řada umělců asi opravdu náročnější. Říká se, že předpokladem uměleckého nadání je zvýšená emotivita, tj. schopnost prožívat emoce hlouběji a intenzivněji. S touto schopností se pojí i empatie, která nám dovoluje spoluprožívat emoce druhých lidí a bývá základem pro herecký talent. Mnozí slavní herci pronesli, že svoje role žijí, nikoliv napodobují.
Zvýšená emotivita je dispozice, která sice na jedné straně umožňuje prožít barevnější život, na druhé straně nás ale činí i zranitelnějšími vůči úzkosti, smutku, hněvu apod. Emotivnější lidé mají na druhé straně často potřebu určité příznivé pocity, jako je např. radost, veselí nebo uspokojení z úspěchu, umocňovat. Alkohol se zprvu nabízí jako snadný prostředek k tomu, jak pozitivní emoce zesilovat a ty nepříjemné vypínat.
U řady herců lze předpokládat permanentní nároky na paměť, motivaci či kreativitu. To jsou kognitivní funkce, jejichž výkonnost zcela přirozeně kolísá v důsledku duševního i tělesného vyčerpání. Alkohol přechodně aktivizuje naše myšlenkové procesy, přináší inspiraci a nové nápady. Nebudu se rozepisovat o tom, že při dlouhodobějším užívání tytéž funkce výrazně oslabuje. Strašení totiž nepovažuji za optimální zbraň, jak s počínající závislostí bojovat.
Přesto bych zde chtěla varovat před jedním jevem, se kterým se v praxi setkáváme čím dál častěji. V uměleckých kruzích stal oblíbeným doplňkem alkoholu kokain, který povzbuzující účinky zvyšuje a prodlužuje. Tato kombinace má po určité době doslova devastační důsledky, způsobuje značné výkyvy psychické výkonosti, nesnesitelné stavy úzkosti, deprese a někdy i chorobné nedůvěřivosti, žárlivosti, paranoie a agrese. Po poměrně krátké době přestává být konzument schopen běžného fungování a je nucen dávky zvyšovat.
Ani z hlediska sociální složky vzniku závislosti se herci nepohybují v bezpečném prostředí. Alkohol a stimulační drogy jsou v uměleckém prostředí tolerovány, k zábavě patří často neodmyslitelně a abstinent to věru v tomto prostředí nemá úplně snadné. Často se tak musí společenského života raději zříci. Večírky nejsou jen formou rozptýlení, ale často i místem získávání nových kontaktů a pracovních příležitostí.
Potřebu spirituality můžeme charakterizovat jako potřebu něčeho, co je nám transcendentní. Může to být touha dotknout se nějakého vyššího principu, nalézt hlubší smysl života, který převyšuje cíle vedoucí k uspokojení našich materiálních potřeb nebo potřeb našeho ega, jako je úspěch, uznání či sláva. Lze ji chápat jak v náboženském, tak v zcela nenáboženském smyslu. Ne každý se s touto výzvou setká. Hlouběji založený člověk na ní v určitém stádiu své životní cesty většinou narazí.
Nemám k dispozici žádné studie o intelektuální a spirituální úrovni umělců, přesto bych nikoho z umělecké branže, se kterým jsem se během klinické praxe setkala, nenazvala povrchní osobností. Hledání vlastního přesahu či smyslu života je někdy asi ta nejobtížnější úloha našeho duchovního rozvoje. Ten, kdo ji necítí, to má do určité míry vlastně snazší. Nenaplněná spirituální potřeba vede u hlubších lidí často k takzvané existenciální úzkosti a je živnou půdou k tomu, aby vyhledávali snadný způsob, jak ji přehlušit.
„Máte-li umělecké vlohy, přestaňte raději pít, protože patříte k poněkud ohroženému druhu. A když už pijete, tak dbejte na to, že maximální spotřeba alkoholu je průměrně jedna sklenka vína denně, přičemž nejméně tři dny v týdnu je třeba abstinovat.“ Tak by asi zněla jednoduchá, ale i trochu knížecí rada.
Mnozí z nás nechtějí své zvyklosti změnit a jiní je zase bohužel ani schopni změnit nejsou. Každému, kdo pije, bych doporučila, aby svoje alkoholové zvyklosti alespoň pozoroval. Množství není to jediné kritérium, protože závislost není spravedlivá. Někdo může „pít první ligu“ a stane se funkčním alkoholikem. Jeho život sice ztratí určité kvality, svým pitím přivodí značný úbytek kognitivních sil a různá tělesné poškození, ale v podstatě je schopen takto fungovat dlouhodobě. Jiní lidé jsou zranitelnější, alkoholismu propadnou mnohem dříve, i když pijí třeba mnohem méně, jejich závislost je devastující, spojená se ztrátou profesního, partnerského a někdy i rodinného zázemí.
V určité chvíli třeba zaznamenáme, že to s pitím trochu přeháníme. Nejjednodušším řešením je tyto nepříjemné myšlenky zahnat. Není to totiž zrovna povzbuzující pocit, proto často automaticky naskočí první obranný mechanismus. „Vždyť mám vlastně všechno pod kontrolou, někteří kamarádi přece pijí ještě mnohem víc. Když tak to někdy časem omezím.“
Přitom právě na začátku závislostní kariéry je nejsnadnější nastavit výhybku a vrátit se na bezpečnější cestu. V této chvíli potřebujeme trochu odvahy, abychom si začali pokládat otázky. Co mi alkohol vlastně doopravdy dává? Piju impulsivně a ani nevím, kdy, proč a kolik jsem toho vypil? Chci si jen občas plánovaně pochutnat na dobrém víně, užít si společenského života nebo je za tím i něco víc?
Můžeme tak vystopovat určité vysoce rizikové vzorce pití a začít je bořit. Buď sami nebo s pomocí odborníka. Pokud alkohol užíváme jako prostředek k rozpouštění úzkosti, nespavosti nebo deprese, jedná se o tzv. sebemedikační pití. Tady je zjevně třeba odstranit v první řadě příčiny. Na tomto místě se asi opravdu nabízí cílená psychoterapie, která mnohé úzkostné a depresivní stavy vyřeší a kterou je v závažných případech možno podpořit i šetrnými léky.
Také je třeba pochopit, že právě v tomto duševním rozpoložení pro nás alkohol je a bude nejvíce nebezpečný. Pokud nezasáhneme včas, závislost se v nás zabydlí. I kdyby se nám třeba později podařilo s depresí zatočit (což je při nadměrné konzumaci vzhledem k neurochemickému působení alkoholu v mozku téměř nemožné), bude už fungovat jako samostatná diagnóza.
Někteří lidé dokáží určitou dobu pít v podstatě umírněně. V jednu chvíli jako by se jim veškerá kontrola vymknula z rukou, pocítí mimořádně silnou touhu se opít, utéct do jiné reality a „vyresetovat“ svojí unavenou mysl. Většinou pak říkají nebo dělají věci, které si vůbec nepamatují. A takový tah se často pořádně protáhne, někdy až do druhého dne. V tomto případě se jedná o excesivní vzorec alkoholismu. Stojí za ním většinou kumulace psychologického stresu, který nezpůsobují jen vnější stresory, ale především naše zažité sebedestrukční myšlenkové vzorce. V psychologii se někdy označují jako „hlas vnitřního kritika“.
Ten nás nejen kontroluje a soudí, ale i úkoluje a stanovuje nároky na sebe sama. Hlas kritika potřebujeme, jinak by se z nás stali pasivní bytosti s absencí svědomí. Je-li však jeho hlas příliš silný, začne omezovat naši vnitřní svobodu a ubírá nám duševní energii. Alkoholový exces se tak stává jediným prostředkem, jak ho čas od času umlčet a zažít pocit svobody či celkového uvolnění. V takovém případě je na místě revize našich ustálených myšlenkových a emočních rituálů a otázka, které z nich nás brzdí a vyčerpávají.
Někdo zase pije pravidelně, neopíjí se sice do němoty, ale bez alkoholu nevydrží mnohdy ani jeden den. Tomu se také říká udržovací vzorec pití. Alkohol postupně vytlačuje další cesty a stává se jedinou formou odměny či relaxace. To se může stát z mnoha důvodů, někdy je na vině absence základních psychohygienických pravidel a stačí realizovat změny v našem životním rytmu. V cestě prožití pocitu odměny a úspěchu si stojíme sami. Srovnáváme se neustále s okolím, čímž vlastně urážíme naší jedinečnou individualitu. Tento vzorec je nebezpečný tím, že jakmile se změní vnější okolnosti k horšímu, zažijeme osobní porážky či ztrátu někoho blízkého, začne se množství alkoholu nutné k udržení určitého stavu pohody zvyšovat.
Existuje samozřejmě mnohem více dalších, dílčích rizikových vzorců pití. K častým patří pití o samotě, konzumace alkoholu na lačný žaludek nebo přepíjení emočního stresu vyvolaného konfliktem či kritikou. Vydáme-li se na cestu hlubšího sebepoznání, můžeme objevit i další – naše individuální rizikové vzorce. Spolehneme-li se pouze na příkazy či zákazy, zůstaneme na povrchu a těžko docílíme dlouhodobé a udržitelné změny.
Tento druh terapie má v Americe a Západní Evropě trvalé místo v nabídce psychosociální pomoci osobám ohroženým alkoholismem již déle než dvacet let. V Evropě se o jeho rozšíření zasloužil progresivní adiktolog a profesor psychologie, Joachim Körkel. Kontrolovanou konzumaci alkoholu nelze zaměňovat s prostým řízeným snižováním dávek. O to už se většina pijáků sama pokoušela buď bezúspěšně, nebo pouze s přechodným efektem.
Terapie kontrolované konzumace nás učí rozeznávat vnitřní i vnější okolnosti pití, které jsou pro vznik závislosti mimořádně nebezpečné, od těch méně rizikových. Kontrolovaně pít totiž také znamená, naučit se za určitých okolností abstinovat. V rámci léčby pak společně s klientem hledáme alternativní cesty a ošetřujeme psychologické příčiny nutkání používat alkohol jako náhradu toho, co nám chybí nebo jako prostředek, který nám pomáhá určité stavy přehlušovat.
Pokud se propadneme do hlubších stádií závislosti, začínají se jednotlivé psychologické motivy slévat a dominantním motorem k pití se stává odstranění nepříjemných duševních a tělesných stavů, které jsou přímým důsledkem odnětí návykové látky. O tom, že je situace vážná, může svědčit i mnoho dalších konkrétních ukazatelů.
Trpím při konzumaci opakovaně ztrátou paměti? Zanedbávám své dřívější zájmy nebo se mi v důsledku pití rozpadl vztah? Chovám se často proti svým vlastním zásadám tak, že třeba v opilosti řídím, věnuji se dětem nebo vystupuji na veřejnosti? V tomto stádiu se již bez razantní změny způsobu našeho života neobejdeme. Abstinence bude prvotním předpokladem k tomu, abychom se zbavili silné fyzické i psychické touhy se napít. Po určité době však tělesná potřeba odezní a ke slovu se bude znovu hlásit psychologické potřeby. Jestliže závislý neprojde někdy trnitým údolím hlubšího pochopení svých potřeb i slabostí a nenajde cestu je řešit alternativním způsobem, stane se z něj nespokojený, znuděný či rezignovaný abstinent.
Tím se ale opět ocitá na tenkém ledě, skrze který se pak může snadno propadnout k relapsu. Slavný filozof a psychoterapeut, Viktor Emanuel Frank, charakterizuje závislost jako přechodnou ztrátu smyslu života. Úkol kvalitní terapie spočívá mimo jiné i v tom, že závislému pomůžeme tento smysl opět najít.
Článek, který byl uveřejněn v časopisu Moderní divadlo 11/20
Mgr., Bc. Marie Funke
