Smíšená úzkostně depresivní porucha - Adicare - psychologická a psychiatrická klinika

+420 739 375 763 Online rezervace Chci udělat první krok
×
+420 739 375 763
+420 739 375 763
Adicare s.r.o.

Smíšená úzkostně depresivní porucha

Smíšená úzkostně depresivní porucha je poměrně častou diagnózou, která postihuje ženy dvakrát častěji, než muže. Aktuální studie poukazují na to, že úzkostně depresivní poruchou v současnosti trpí 8% až 10% populace. Je prokázáno, že úzkostně depresivní porucha vede průměrně k delší pracovní neschopnost než »čistá« deprese. Jedná se o závažnou diagnózu, která bohužel v ordinacích praktických lékařů často zůstává nerozpoznána nebo je podceňována.

Postižení jsou v důsledku svých táhlých obtíží vystavováni chronickému stresu, klesá jejich výkonnost, obranyschopnost organismu a dochází k výraznému poškození kvality života.

Hlavním dvěma příznaky této duševní nemoci je úzkost a přetrvávající smutek.

Úzkost při smíšené úzkostně-depresivní poruše

Stavy úzkosti se dostavují velmi často, a to bez zjevných objektivních důvodů. Konkrétní důvody obav si postižený nachází sám a většinou jsou spojeny s jeho domnělým (nebo reálným, ale neúměrně zveličeným) selháním v minulosti, které pak projektuje i do budoucnosti.

Úzkost je doprovázena různými nepříjemnými fyziologickými změnami, které se projevují sevřením hrdla, pocením, sevřením žaludku, nevolností, bolestí hlavy a podobně. Tyto projevy jsou ale ve srovnání s masivním návalem úzkosti, ke kterému dochází například při panické atace, mírnější. Většinou ale nejsou časově omezené a obtěžují trpícího delší dobu.

Deprese při úzkostně-depresivní poruše

Pacienti s úzkostně depresivní poruchou pociťují často smutek, beznaděj, vyčerpání a často také ztrácí schopnost rychlého rozhodování. Trpí kolísáním nálady a jsou emočně nestabilní. Jejich potíže však nedosahují míry klinické depresivní epizody. Jsou většinou schopni vykonávat svojí profesi i běžné denní úkoly, trápí je ale demotivace, vyčerpanost a poruchy imunity. Jejich výkony v profesní i sociální oblasti se v důsledku úzkostně-depresivní poruchy snižují a často se omezují pouze na splnění „toho nejnutnějšího“. Postižení se stahují do sebe, vyhýbají se společenskému životu a mají snížené sebevědomí a často i pocity bezcennosti.

Typické příznaky úzkostně-depresivní poruchy

Mezi další příznaky smíšené úzkostně-depresivní poruchy mohou patřit:

  • obtíže s koncentrací nebo pocit »prázdna v hlavě«
  • poruchy spánku (obtíže s usínáním nebo udržením spánku nebo neklidný, nedostatečný spánek)
  • podrážděnost, přecitlivělost a snadné pohnutí k pláči
  • pesimistické, někdy i katastrofické pojetí budoucnosti
  • zveličování vlastních selhání, chyb a nerealistická míra sebekritiky
  • zvýšená nemocnost, psychosomatické bolesti (hlavy, žaludku, zad a další)

Úzkostně-depresivní porucha a alkohol

Lidé, kteří trpí úzkostně depresivní poruchou, jsou bohužel ohroženi závislostí na alkoholu více, nežli je tomu u běžné populace. Alkohol má relaxačně-sedativní účinky, ze kterých úzkostní lidé krátkodobě profitují a nacházejí tak přechodnou úlevu. Velice často se u nich rozvíjí patologický vzorec pití, kterému se říká sebemedikační alkoholismus. Při tomto druhu závislosti se neopíjí do stavů euforie nebo ztráty kontroly, často se dostávají jen do stavu „normálu“, v němž nepociťují úzkost a mohou tak například usnout.

Alkohol ale nabourává již tak křehkou rovnováhu neurochemického prostředí v mozku postižených, což vede k trvalému psychickému vyčerpání a zhoršování úzkostných stavů, které jsou samotnými spouštěči touhy po alkoholu. Trpící se pak ocitá v bludném kruhu a většinou si není schopen sám pomoci. Velice podobná závislost může vzniknout i na lécích, které obsahují benzodiazepiny a na lécích na spaní.

Při léčbě úzkostně depresivní poruchy, kterou doprovází závislost, je třeba věnovat paralelní pozornost i tomuto problému. Velmi pozitivního efektu lze dosáhnout terapií Kontrolované konzumace.

Léčba smíšené úzkostně-depresivní poruchy

Při léčbě smíšené úzkostně depresivní poruchy má primární postavení intenzivní psychoterapie, metodou první volby pak bývá ve většině případů kognitivně-behaviorání terapie. Psychoterapii je vhodné doplnit relaxační terapií a nácvikem dechových strategií pro zvládnutí tělesných projevů úzkosti.

V případě chronického průběhu choroby je třeba doplnit psychoterapii i šetrnými léky. K nejužívanějším farmakům patří antidepresiva, která ovlivňují zpětné vychytávání serotoninu. Za nevhodné se naopak považuje dlouhodobé podávání anxiolytik, která obsahují benzodiazepiny.