Sebepoškozování, rady rodičům

Sebepoškozování, rady rodičům

Moje dítě se řeže. Co mám dělat?

Krev, jizvy či popáleniny na těle milovaného dítěte jsou pro oči rodičů jedním z neotřesnějších obrázků. Proč si proboha ubližuje? Co máme dělat? Jak to zastavit? Tak se ptají se zoufalí rodiče, kteří jsou z tohoto zjištění nejprve v naprostém  šoku.

Prvním a základním pravidlem je zachovat klid. Zní to sice jako „knížecí rada“, ale přirozené rozrušení a frustrace by alespoň neměla být našemu potomkovi na první pohled patrná. To však neznamená, že budeme na venek dělat jako by nic. Je třeba, abychom dali bez zbytečné hysterie najevo, že toto počínání překročilo hranice běžného chování a vykazuje patologické rysy. Nikdy přitom ale nesoudíme samotnou osobnost dítěte a nepřipisujeme mu nějaké vlastnosti, které by se ho přímo dotýkaly. Hovoříme klidně a tematizujeme pouze jeho sebezraňující aktivity.

Nevhodné jsou výroku typu: „Jsi blázen, změnil/a ses, co tím chceš dokázat?, chceš se zničit?, apod.“ Vyjádříme pochopení, že dítě zažívá nějakou vnitřní bolest, které my, jako rodiče, možná momentálně nerozumíme, ale chápeme, že si tímto způsobem chce od svého trápení ulevit. Ubezpečíme ho, že stojíme na jeho straně a chceme mu pomoci. Zároveň však nekompromisně trváme na ton, aby tento problém nezůstával pouze v rodině, ale aby se do celé věci zapojil odborník.

Jak mluvit s dítětem, které se sebepoškozuje?

Postupujeme pevně, ale zdržujeme se vyhrožování: „Jestli s tím nepřestaneš, nikdo se s tebou nebude kamarádit, budeš působit divně, zavřeme tě do blázince, nikdy už nebudeš moci nosit kraťasy, nikdy si nenajdeš kluka, všichni tě budou považovat za cvoka apod.“ I když je to těžké, je třeba se také důsledně zdržet emočního vydírání: „podívej se, jak jsme z toho všichni zničení, to nám přece nemůžeš dělat, vždyť my tím trpíme více, než ty, maminka kvůli tobě pláče apod.“

Dále také nevyvíjíme tlak na okamžité vysvětlení tohoto počínání. Pokusíme se ovládnout naší přirozenou rodičovskou potřebu, abychom vše vyřešili co nejrychleji a vlastními silami. Usilujeme o to, aby zůstalo naše chování pokud možno nezměněno. Vyhýbáme se přehnanému soucitu, mnohdy velmi ponižujícím kontrolám zraněných oblastí těla, nevěnujeme dítěti nevyžádanou pozornost, nedopřáváme mu mimořádné úlevy, neklademe ultimáta, nevyžadujeme sliby a okamžitou změnu jeho dosavadního životního stylu („od teď ti vypneme wifi, budeš pořád s námi, musíš se okamžitě vrátit k té gymnastice, apod.“). ¨

Musíme vycházet z toho, že naše dítě prožívá obtížné období a je patrně velmi psychicky vyčerpané. Proto bychom se i přes náročnost situace, v níž jsme se ocitli, měli snažit, abychom ho svými reakcemi ještě více nezatížili, nezpůsobili mu další výčitky svědomí a neposilovali tak pocity sebenenávisti. Tím bychom nebezpečí opakování aktu sebepoškození pouze zvýšili.

Kdo za to sebepoškozování může?

Hledat v případě sebepoškozování konkrétního viníka je zcela druhořadé. V případě traumatu, které bylo důsledkem nějakého trestného činu, je přirozeně na místě, abychom dítěti v případě trvajícího ohrožení zajistili bezpečný prostor a určování viny a trestu přenechali příslušným orgánům. V drtivé většině případů tomu tak ale není. Nelze se paralyzovat nenávistí k učitelům, vrstevníkům, spolužákům či bývalým partnerům. Nejčastější a naprosto kontraproduktivní reakcí však je, když v celé této - beztak již velice náročné situaci - začneme pátrat po vlastním zavinění.

Vyčítáme si selhání, chyby ve výchově a způsobujeme si těmito myšlenkami těžké úzkosti. Nikdo z nás není dokonalý rodič, který by byl schopen svému dítěti zajistit zcela netraumatizující, bezpečnou a ve všech ohledech rozvíjejí výchovu. Pokud je o tom někdo skálopevně přesvědčen, tak je to spíše podezřelé a zavdává to důvod k pochybám. Všichni se snažíme pro naše děti udělat vše, a to samozřejmě úměrně našim možnostem, schopnostem, zkušenostem a přesvědčení. Některé špatné věci se zkrátka dějí. K jejich vzniku často vede celá mozaika jednotlivých faktorů a hledat konkrétního viníka je nejen bezpředmětné, ale mnohdy doslova destruktivní.

Léčba sebepoškozování a psychoterapie

Sebepoškozování je projevem intrapsychického konfliktu, proto je zásadní, aby na počátku léčby proběhla odborná diagnostika a stanovila se alespoň rámcově příčina tohoto jevu. V případě nejzávažnějších stavů je také třeba rozhodnout o případné medikaci nebo ojediněle i hospitalizaci. Správně vedená terapie se neomezuje pouze na práci s důsledky (tedy sebepoškozováním), ale soustředí se především na identifikaci a ošetření vnitřního zranění, které je jeho původcem.

Určitě bude každý rodič na počátku pociťovat potřebu vše psychologovi sdělit a vylíčit mu situaci „objektivně“, tak aby jeho potomek na nic nezapomněl, nic nezamlčel nebo něco nezkreslil. Určitým motivem je také zcela přirozená tendence se obhájit a rodinnou situaci vysvětlit. Tím by však došlo k narušení terapeutického vztahu a mladý člověk by svého psychologa začal vnímat jako jakousi prodlouženou ruku rodičů a blízkých. Proto se při terapii mladistvých dbá důsledně na to, aby nebyl nezletilý klient z žádného jednání vyloučen. To znamená, že není přípustné, aby se rodiče scházeli s psychologem bez dítěte, vyžadovali zprávy o probíhající terapii, telefonovali a informovali ho za zády mladistvého klienta o vývoji situace a podobně.

Pokud rodiče chtějí terapeutovi něco sdělit, probíhá to vždy za přítomnosti nezletilého. A je tomu i naopak. V případě, že vznikne potřeba, aby psycholog některá témata s rodiči probral, dal jim nějaká doporučení a informace, děje se tak opět pouze za souhlasu a přítomnosti mladistvého klienta. Někteří rodiče tato pravidla hůře snášejí a mají pro ně málo pochopení. Je však třeba dodat, že při léčbě se výhradní pozornost upírá k prospěchu a úzdravě dítěte. Klinická i výzkumná praxe potvrzují, že je tento způsob nejúčinnější a přispívá k vytvoření pevného terapeutického vztahu, který je základním předpokladem psychického zotavení.

Pokud máte zájem, objednejte se na vstupní a diagnostickou konzultaci pomocí našeho online kalendáře. V levém poli prosím zvolte možnost Vstupní konzultace pro nezletilé. Můžete také zavolat na naši linku +420 739 375 763, sestřičky Vám rády se vším pomohou. Nezletilého klienta musí na diagnostiku doprovodit alespoň jeden rodič a podepsat souhlas s léčbou.