Historie vývoje pojetí závislosti na alkoholu

Tolerance k užívání alkoholu v dějinách kolísala, a to v souvislosti s jednotlivými etapami historicko-kulturního vývoje společnosti. Pokud však konzument ztratil kontrolu nad svým životem, pozbyl sociálního postavení a jeho chování začalo být výrazně maladaptivní, projevovala většinová společnost vůči jeho závislosti již od nepaměti nesouhlas.

Odsuzování alkoholismu

Pro středověké a raně novověké chápání závislosti bylo typické odsuzování alkoholismu jako projevu slabosti, morálního selhání či hříšné neuměřenosti. Z tohoto pohledu bylo přirozené, že závislý jedinec nezasluhoval péči, ale spíše trest.

V 18. století se objevují modernější názory na léčbu závislosti. V této souvislosti je třeba zmínit jména Benjamina Rushe a Thomase Trottera, jejich pojetí však nenašlo u tehdejší odborné ani laické veřejnosti potřebnou míru ohlasu. V 19. století to byl především švédský lékař Magnus Huss, který svými výzkumy podpořil vznikající koncept závislosti jako nemoci.

V tomto období již existují zmínky o pokrokových ústavech pro závislé na alkoholu, jednalo se však o sanatoria pro pijáky z nejvyšších vrstev, jinak byli alkoholici umísťováni do „léčeben“, které připomínaly mnohaleté pracovní tábory a z nichž měli tehdejší alkoholici oprávněnou hrůzu (PAGE, 1997).

K zásadní změně tohoto přístupu došlo v americkém prostředí ve 30. letech minulého století, a to v důsledku souběhu několika faktorů. Je to období, kdy americká vláda po třinácti letech upouští od největšího sociálního experimentu, kterým chtěla násilným způsobem učinit přítrž alkoholismu, jakožto projevu slabosti a morálního úpadku americké společnosti.

Dopady této nejznámější a nejdelší prohibice jsou všeobecně známy. Nejenže došlo k dramatickému nárůstu organizované kriminality, ale vzrostl i počet závislých.

Křesťanské organizace na pomoc závislým

V této situaci vznikly v Americe různé křesťanské organizace na pomoc závislým, z nichž nejznámnější jsou Anonymní alkoholici. Jeden ze stěžejních bodů filosofie Anonymních alkoholikům spočívá v tom, že si závislý přizná svou absolutní bezmoc vůči alkoholem a uvědomí si, že se jeho život stal neovladatelný.

A právě ona naprostá bezmoc, v odborných kruzích definovaná jako ireverzibilní ztráta kontroly, je základním kamenem nové koncepce alkoholismu, pro níž se ustálil pojem „disease model of alkoholism“.

Hlavní postavou z řad odborné veřejnosti, která má zásluhu na změně pojetí závislosti je slavný adiktolog Elvin Morton Jellinek, který až do roku 1948 působill v Centru pro alkoholové studie (Yale Centrum for Alcohol Studies). Alkoholismus byl prohlášen za nemoc, doboví odborníci tím usilovali zejména o změnu nepřátelského pohledu „nepijící části společnosti“ na alkoholiky.

Hlavním důvodem bylo to, aby trpící konečně dostali odpovídající pomoc a lepší zacházení. V roce 1956 pak byl díky Americké zdravotnické asociaci schválen zákon, kterým byla závislost oficiálně uznána za nemoc a její léčba tak mohla být hrazena ze zdravotního pojištění.

(HANSON, 2014) Na konci 50. let byla v USA obecně přijímaná koncepce alkoholismu jako ireverzibilního a progresivního onemocnění.

Tehdejší adiktologové se domnívali, že existuje neurobiologický rozdíl mezi mozkem „alkoholika“ a „ne-alkoholika“. Někteří z nich dokonce předpokládali, že je to jakýsi vrozený deficit v oblasti prefrontálních laloků.

Tento odborný názor se shodoval s intuitivní, nevědeckou představou Anonymních alkoholiků, kteří věřili, že určité osoby mají jakousi „alergii na alkohol“ a nejsou schopni konzumaci této návykové látky regulovat.

V dnes již klasické práci Elvina Jellineka „The Disease Concept of Alcoholism“ nalezneme přes sto různých teorií, které vykládají alkoholismus v tomto duchu. Autor sám však své dřívější stanovisko problematizuje a vyslovuje přesvědčení, že alkoholismus není možno vidět v bipolárním světle „alkoholik“ versus „ne-alkoholik“. Definuje svou dodnes známou typologii alkoholiků a dodává, že plošné chápání závislosti jako choroby je značně zjednodušující.

Alkoholismus považuje za nemoc jen v nejtěžším stádiu, u některých typů (alfa, beta a delta) je sice schopnost kontroly omezená, nedochází však k její naprosté ztrátě (srov. i BLUME, 2013).

Z řady pozdějších studií (včetně studií prováděných na jednovaječných dvojčatech) jednoznačně vyplynulo, že se teorii o pre-existenci somatické abnormality v mozku závislých neopírala o vědecky doložitelné závěry.

Debata mezi zastánci konceptu nemoci a jejími odpůrci je však v modifikované formě živá dodnes (RADIMECKÝ, 2005).

Proč je tak podstatné, zda chápeme závislost jako nevyléčitelné onemocnění, jehož důsledkem je trvalá ztráta kontroly nad alkoholem nebo zda tento koncept odmítneme?

Z pojetí závislosti na alkoholu je nevyléčitelého onemocnění plyne důležitý závěr, kterému podléhala jakákoliv léčebná intervence. Pokud alkoholik nevratně ztrácí schopnost svou konzumaci kontrolovat, může být základní podmínkou úzdravy pouze doživotní, přísná „alkoholová dieta“. Trvalá a důsledná abstinence se tedy stala v tomto období jediným akceptovatelným terapeutickým cílem (ROSENBERG 2004).

V 60. letech minulého století se však objevvily první systematicky zdokumentované doklady o těžkých alkoholicích, kteří byli schopni po absolvování léčby konzumovat alkohol v umírněném množství. V 70. letech minulého století vyšly první studie dokládající úspěšnost terapií, jejichž cílem není abstinence, ale umírněná, kontrolovaná konzumace alkoholu a které se soustředily především na posilování sebekontroly.

V této souvislosti později došlo k pokračující revizi otázky nezvratnosti závislostního onemocnění a ke vzniku alternativního pohledu na samotnou podstatu tohoto jevu, jímž je v souladu se současnými poznatky spíše interakce mezi osobností a sociálním kontextem, ve kterém se člověk naučí pít nebo patologický návyk (PAGE, 1997).

Světová zdravotnická organizace nahradila na počátku 60. let pojem závislost (Addiction), který implikuje biologické chápání jevu termínem závislé chování (dependence), který má komplexnější bio-psycho-sociální charakter. Jelinnekův termín „loss of control“ (ztráta kontroly) se nahrazuje pojmem „impaired control“ (snížení ovládacích schopností).

Historie terapeutických přístupů, jejichž cílem není trvalá abstinence byla zpočátku velmi turbulentní, vůči této metodě se vymezovala především svépomocná křesťanská organizace Anonymní alkoholici. V současnosti již disponujeme řadou studií k tomuto tématu, léčebné postupy s terapeutickým cílem kontrolované konzumace alkoholu se precizují, byly stanoveny limity této léčby, její indikace i kontraindikace.

Terapie s cílem kontrolovaného konzumu je vnímána odbornou veřejností ve většině západoevropských zemích, v Austrálii, ale např. i v Japonsku jako efektivní doplnění terapeutické pomoci závislým (KOERKEL, 2002c).

MILNÍKY V HISTORII NON-ABSTINENTNÍ LÉČBY ALKOHOLISMU V DRUHÉ POLOVINĚ 20. STOLETÍ

Sdílejte článek...