Úzkostmi trpí každé desáté dítě. Jak proti úzkosti u dětí účinně bojovat?

úzkost u dětí

Úzkostné poruchy jsou nejčastější psychiatrickou diagnózou. Masivní nával úzkosti, který dosáhl patologických rozměrů, alespoň jednou v životě prožilo přibližně dvacet procent dospělé populace. Podle výsledků nejnovějších studií trpí chronickou formou úzkostné poruchy až deset procent dospělých.

Alarmující je ovšem fakt, že podle výsledků oxfordské studie z roku 2009 trpí úzkostnou poruchou rovněž téměř každé desáté dítě.

Úzkost je strach ze situací či předmětů, které běžně ohrožující nejsou. Častěji je ale patologická úzkost chápána jako všudypřítomné obavy bez přesného konkrétního předmětu. Pro náš myšlenkový aparát je ovšem nepřirozené, abychom racionálně zpracovali pocit bezpředmětného strach, máme tendenci našim obavám dosazovat různé předměty, a to dle okolností nebo podle vývojového stupně naší zralosti. Když dosazený předmět našeho strachu pomine, úzkost se dočasně redukuje, ale posléze se objeví znovu, protože úzkostná mysl brzy vytvoří nový předmět obav.

Jak poznat úzkost u dětí?

Poznat úzkost u dětí do 18 měsíce věku není snadné. Projevuje se nejčastěji somatickými problémy, špatným spánkem, trávicími obtížemi. Nelze však usuzovat, že každé plačtivější dítě, které má gastrointestinální či spánkové problémy, musí být nutně úzkostné.

Úzkost u batolat

U dětí starších 18 měsíců má úzkost obvykle jednotný předmět a tím je nadměrný strach ze separace od matky či jiné primárně pečující osoby. Přitom právě v období před završením druhého roku by dítě mělo projevovat zcela přirozený zájem o to, aby se toto pouto přerušilo. Důkazem zdravého vývoje jsou právě ony nevysvětlitelné situace, kdy dítě začíná náhle „neposlouchat“.  Při různých příležitostech začíná batolivými krůčky od matky utíkat, schovává se za rohem, miluje hru na schovávanou a mnoha jinými způsoby testuje svou, zatím ještě křehkou samostatnost. Začíná být zvídavé, přijímá a dává důvěru i dalším osobám.   Pomalu ztrácí strach z neznámých lidí. Je zvídavé, někdy svojí potřebu separace projevuje odstrkováním či jinou „agresí“ vůči matce. Pokud se tomu tak děje, měla by mít paradoxně každá maminka radost, že se psychika jejího potomka vyvíjí zcela zdravě. Nadměrný strach z byť i krátkodobé separace od matky, totiž bývá příznakem úzkosti dítěte.

Úzkost u dětí předškolního věku

V  předškolním věku jsou různé strachy a obavy přirozené, protože se u dětí vyvíjí tzv. magické myšlení. Strachy z nadpřirozených bytostí, zlodějů, zvířat, tmy apod. jsou v určité míře normální. Zpozornět bychom určitě měli v případě, kdy se dětské strachy začnou projevovat i po fyzické stránce. Dítě, které trpí poruchami spánku, nočními děsy, bolestmi břicha, průjmy, bolestmi hlavy nebo nadměrnou únavou je vážně ohroženo úzkostnou poruchou. Přehnané obavy z krátkodobé separace od matky a neschopnost navštěvovat předškolní výchovu jsou rovněž příznaky možné úzkostné poruchy.

Úzkost u dětí mladšího školního věku

I u dětí raného školního věku se může ojediněle projevit separační úzkost, dítě nezvládá pobyt ve škole, je nervózní a vystresované. To však může být dáno i nedostatečnou zralostí a celý problém se vyřeší odkladem. Většina úzkostí je v tomto věku založena na obavách, jak se prosadím ve skupině konkurentů, jak zvládnu vlastní stud a jak se vyrovnám s prvními vážnějšími konflikty s pedagogy i rodiči. Dítě mladšího školního věku je schopno své obavy částečně reflektovat a komunikovat, většinu svých problému však stále ještě somatizuje. Varovnými signály jsou poruchy imunity, nadměrná únava, neschopnost se soustředit a zvládat učivo, nechutenství nebo naopak nápadně zvýšená potřeba jídla obsahujícího sacharidy.

Úzkost u dětí staršího školního věku a u adolescentů

Mladiství v tomto věku jsou již v případě navázání důvěrného a bezpečného vztahu schopni o svých úzkostech hovořit, pojmenovávat jednotlivé obavy a chápat nebezpečnost určitých negativních myšlenkových automatismů. Mohou většinou schopni absolvovat plnohodnotnou psychoterapii, která je samozřejmě přizpůsobena jejich věku. Jednoznačně nejčastější obavy této věkové skupiny jsou sociálního a vztahového charakteru. Adolescenti se obávají toho, aby nalezli správnou identitu, bojí se zneuznání, zesměšnění nebo ztráty důstojnosti, bojí se samoty a neschopnosti navázat naplňující sociální a poté i milostné vztahy. Mezi nejčastější varovné příznaky patří náhlé zhoršení prospěchu, zvýšená nemocnost, sebepoškozování, uzavírání se sama do sebe, ztráta zájmu o dřívější koníčky a mnoho dalších.

Léčba úzkosti u dětí a mladistvých

Léčba úzkostných poruch se velmi liší v závislosti na věku a zralosti dítěte. Jednotlivým přístupům se budeme věnovat v dalším příspěvku.